Princezny z drsného kraje

Hledám krásu všude. Respektive nehledám. Vidím ji, ať chci nebo nechci. Vidím detaily, vidím nečekané kontrasty, kombinace, podobnosti, soulad …
Je to můj dar. Ale to, že je to dar, tak to vím až v poslední době. Dříve jsem to tak nevnímala. Nebyl to dar, bylo to spíš pro zlost!
Často jsem na něco upozorňovala, vypichovala, kritizovala: „Všimli jste si toho? Vy to fakt nevidíte?“
Rodina a přátelé mi říkali, že to není normální, takhle si všeho moc všímat.

Máte jen dvě možnosti. Poslechnout, zařadit se a zkrotit to, co ve vás vyčnívá, co se do průměru, do normálu nehodí. A nebo se na to podívat z druhé strany. To co máte jiného než většina lidí, není vaše chyba, ale možná je to váš největší dar!

A proto hledám a objevuji krásu. V oděvech, na ženách, všude kolem sebe …
Třeba i na zastávce v Kraslicích. Jezdíme tudy pravidelně na hory a já nikdy nepřestávám vycházet z údivu, jak je toto městečko absurdní. Takový dokonalý potenciál versus neuvěřitelná bída. A jak tak jedeme … zahlédnu autobusovou zastávku … „Ach, jaká to krása! Kompletně. Krása i ošklivost v jednom“. Nezbývalo, než to vyfotit!