Meditace na vleku

Jsem lektorka jógy a věřím v účinky meditace. Ale upřímně – kolikrát jsem si sedla do lotosu a jen tak meditovala, tak to bych spočítala na prstech jedné ruky. Fakt!
Přišla jsem na to, že nejužitečnější je takzvaná přirozená meditace. Taková, když ani nevíte, že ji děláte. Když jen jste. Když se třeba jen tak procházíte ….

Já medituji na vleku. Občas se podařilo, že jsem se na sedačce ocitla úplně sama a to mě baví. Sama, sama, sama!
Nasedám, stáhnu madlo, opřu lyže o stupínek a vyrážím. Pomalu stoupám vzhůru. Zřetelně cítím, jak se se vznášející sedačkou pozvolna začínám vzdalovat lidem, běžnému životu … S odstupem pár metrů nad zemí jako kdyby začínal přicházet skutečný nadhled. Všechno je rázem menší a také méně důležité. Cítím jen ostře svěží vzduch.

A jakmile se vjede do průseku lesa, tak úplně vše rázem utichne. Stromy odstřihnou křik a hlahol ze sjezdovek. Vnímám jen poklidnou temnou zeleň vysokých smrků. Ticho a mrazivo. Sedačka se pomalu sune vzhůru a já nedělám nic. Nemyslím na nic. Jen jsem. Čistý vzduch. Čistý sníh. Čistá hlava. Tomu říkám přirozená meditace. Meditace je totiž stav, který si nevynutíte, meditace přijde sama. A ani o ní nemusíte vědět. Nemusíte vědět je to TO ONO. Meditace je i bez toho, že jí dáte název. Stromy také rostou a jsou ztepilé i bez toho, že by jim někdo musel dát jméno.