Jak jsem byla na Be Charity bazaru

Bezmezně miluji všechny bazarové, jarmarkové akce a trhy, a vůbec všechno, co je smysluplné, užitečné, a co bojkotuje plýtvání oblečením.

A tak jsem se toto pondělí vypravila na slavný BeCharity bazar oděvů celebrit v Praze na Žofíně. Přestože měla tato akce všechny předpoklady k tomu, abych byla nadšená, tak to bohužel až tak úplně nedopadlo …

Přišla jsem deset minut před začátkem a zaskočila mě nekonečně dlouhá fronta koupěchtivých žen, která se vinula Slovanským ostrovem. Budiž, jsem tu já, jsou tu i ostatní ženy, počkám si. Naštěstí jsem byla na rozdíl od některých kolemstojících aspoň pořádně oblečená. Nebyla jsem sice tak vystajlovaná, ale když půl hodiny stepujete v listopadu venku, tak je nejdůležitější, aby vám nebyla zima.
Jestli něco opravdu nemám ráda, tak to jsou takové ty pokoutné informace, které vzbuzují pocity paniky, které tu a tam někdo pronese v davu: „To se na nás už nedostane! Nic tam nezbyde, vidíte ty plný tašky? Prý tam pouštějí jen po dvaceti?! Podívejte, tamhlety předbíhají!“ Stojím klidně a nepřipouštím si žádné hysterizující domněnky poletující kolem mých uší.

Když jsem začínala zvažovat, že se na to celé vybodnu, tak se na mě konečně dostala řada. Vstupné stálo 200,- což mi „na bazar“ v párty stanu přišlo jako docela dost peněz.

Další zklamání přišlo vzápětí – hned jak jsem se začala kolem sebe rozhlížet …. Nic jsem totiž neviděla! Osvětlení bylo velmi slabé a v zadní části stanu chybělo úplně. V půlce listopadu je v půl páté už totiž venku tma! Nebylo možné rozeznat barvy oděvů, nápisy, ani cedulky. Celý bazar byl zahalen do velmi hlubokého šera.

A pokud jsem něco viděla, tak to bylo velké běsnění žen, bezmyšlenkovitě vršící nákupní tašky a nekoukajíc na cenu. Copak to, že je to od celebrit znamená, že je mi jedno, jak vypadá a kolik stojí? Copak je to tričko tím pádem nějaké hezčí? Jak Alenka v říši divů jsem přihlížela tomu, jak se ženy přetahovaly o látkovou kabelku za několik tisíc, kterou nebylo ani pořádně vidět.

Trochu jsem se obávala velikostí, ale zřejmě díky Jitce Čvančarové tady byly i velikosti normálních žen, nejen 34 a 36. A pravděpodobně to byla asi jedna z jejích sukní, co jsem si nakonec jako jediný kousek koupila. Vlastně jen pro pocit, abych si taky něco odnesla, když už jsem tohle všechno absolvovala! Ale stejně bych to přirovnala nákupu zajíce v pytli. Teprve doma na pořádném světle jsem zjistila, co že jsem si to vlastně koupila!

A i když přimhouřím obě oči před nakupováním naslepo, tak je nepřimhouřím před tímhle. Oděvy spadané z ramínek, válející se po zemi, hadry, po kterých se šlape. Jak po nájezdu kobylek. Vzduchem létaly tisícovky, nálada byla hektická a stresová.

Tak nevím. Charita je jistě skvělá věc, ale možná, kdyby rovnou celebrity místo jedné ušetřené značkové kabelky na ni věnovaly peníze přímo, tak by to bylo jednodušší. Když to srovnám třeba s jarmarkem Ona Dnes, který jsem si opravdu užila, nakoupila skvostné a kvalitní kousky „od normálních žen“ a za vstupné 30,- Kč ?!

Zaplatila jsem sukni a odcházela jsem na tramvaj v poněkud rozpačité náladě.

Ps. doma jsem zjistila, že sukně není černá, jak se jevila a jak jsem chtěla, ale hnědá. A taky – že jsem neulovila žádnou závratnou značku, ale F&F. Ach, jo!