Staré, dobré praktiky

Nemám ráda velká překvapení. Vlastně nemám ráda ani středně velká překvapení.
Z nových událostí, změn, dopisů uložených na poště, nerozbalených dárků a nepřečtených komentářů mám dopředu téměř vždy smíšené pocity. Dokonce až strach či předtuchu něčeho nepříjemného. Jako je třeba oznámení o překročení rychlosti nebo noční košilka v nevhodné barvě a ještě o dvě čísla menší.

Ale vždycky můj život dostatečně zpestří a velmi mě potěší malé, až téměř nevýznamné drobnosti. Třeba jako před pár dny v jednom pražském knihkupectví, když mi moje dvě zakoupené knížky paní u pokladny zabalila do papíru. Považte – dnes v době mikrotenu a igelitek – papír!

Já totiž miluji tyhle staré, dobré praktiky! Miluji ty letmé závany časů minulých. Miluji, když se setkám s tím, že někdo dělá věci jinak, navzdory trendům, zkrátka po svém.
Miluji ten okamžik, kdy s předzvěstí nového, zajímavého čtení pozoruji prodavačku, jak pokládá knihu doprostřed papíru, který pak přehne, složí rohy dovnitř, přelepí izolepou a podá mi ji.
To je přesně moje míra příjemného překvapení. To je přesně moje dostatečná dávka každodenní radosti.