Existují dvě skupiny lidí

Rozděluji lidi na dvě skupiny. Na lidi pomalé a na lidi rychlé.
Já patřím k těm rychlým. K těm, co jsou se vším hned hotovi. K těm, co se rozhodnou, co na nic nečekají a jdou do akce. Zkrátka – lidé rychlí – to je moje krevní skupina. A ta druhá – ta pomalá, tak ta mě trošku rozčiluje.
„Proč jim to, sakra, tak dlouho trvá?“ ptám se sama sebe.

Narážím na ně všude. Ve frontě na poště, v samoobsluze, na parkovištích … A dnes mi došlo, že ty nejvíce pomalé potkávám u benzínových pump. Že stojím přímo za nimi.
„Než vůbec otevřou dveře, než vyndají z auta jednu nohu, druhou nohu, než vylezou, než auto obejdou, než vyndají pistoli ze stojanu … Pak si uvědomí, že nechali klíčky v zapalování, tak vrátí pistoli a pomalým krokem jdou zpět do auta … Pak pomalu tankují …, pak ještě pomaleji pistoli vrací zpět. Potom čekám, až zamknou nádrž, až dojdou dovnitř zaplatit. Tam si ještě dlouze vybírají, co by si koupili. Jestli tyčinku Snickers nebo raději bagetu?“

A já zuřím. Rostu. Funím. Bubnuji prsty do volantu a všechno ve mně vře!

Tedy dříve to bylo mnohem horší. Dnes už totiž vím, že funguje takzvané „Ministerstvo náhod“. A že mi všechny tyhle lidi-šneky – tato nehmotná instituce posílá do mého života záměrně. Abych se zklidnila a abych se naučila trpělivosti a toleranci!