Drobný, ale typický příklad, jak to dnes funguje

Zahlédla jsem v televizním programu, že budou dávat film Coco Chanel.
Rozklikla jsem Více info o pořadu a objevilo se toto: 

Už od mala jsem neměla ráda, když mi lidé vyprávějí děj filmu. Raději bych, kdyby mi řekli, že film za to stojí a ať se na něj podívám sama.
A stejně tak u Coco Chanel. Chtěla jsem se z popisu dozvědět jediné – zda je to film s Audrey Tautou z roku 2009 a nebo se Shirley MacLaine z roku 2008. Doufala jsem, že to bude právě ten druhý, protože na rozdíl od prvního, jsem ho ještě nikdy neviděla.

Ale ať čtu sebepozorněji, popis mi žádnou podstatnou informaci nedává. Dlouze (a zbytečně) vypráví děj, ale zásadní údaje neříká. Neříká rok natočení, neříká zemi, neříká ani herecké obsazení. Zkrátka nevím nic, nevím vůbec nic.

Ale za to vím, že film má hodnocení 6,9 (od 1 z 10). Jako jediný konkrétní a orientační údaj (pardon, ještě je tu délka filmu, ale i ta není relevantní, protože jsou v ní započítány časy reklam) je nám podáváno hodnocení. A hned jako první v pořadí!

Kdo to hodnotil? A proč by mě to, sakra, mělo zajímat? Co já vím, co je to za lidi? Je to hodnocení dle jejich vkusu, nikoliv podle mého.

Dnešní doba totiž nechce, abychom si sami dělali úsudky. Dnešní doba chce, abychom se rozhodovali, abychom svůj pohled na věc přefiltrovali skrze mínění většiny. Neustále nás jemnými popostrky směřuje k tomu, abychom byli poslušnými členy stáda bez vlastního názoru.

A já říkám – dejte mi základní údaje a nechte mě, abych si úsudek na věc udělala sama!

 

 

%d blogerům se to líbí:
close-alt close collapse comment ellipsis expand gallery heart lock menu next pinned previous reply search share star