Příběh krátký, ale poučný, který začal touhou po růžové limonádě

Před pár dny jsme se byli s dětmi vykoupat u rybníka. A desetiletá Lena si ze svého baťůžku vytáhla ostře růžovou limonádu. A mladší, čtyřletá, Nina chtěla ochutnat. Pro malé děti jsou, bohužel, tyhle barvy u potravin neovladatelně lákavé.
A vyvstal problém, protože Lena je velmi opatrná na to – se o své věci s někým dělit – a dokáže v tom být velmi přísná a nekompromisní.
„Ne, ne, ne! Nedám! Je moje. Měla sis také koupit.“ znělo její rezolutní zamítnutí, o kterém nehodlala dále diskutovat.
Nina z toho byla velmi smutná, ale podařilo se nám odvést její pozornost dřív, než by došlo ke konfliktu.

Záhy si ale Lena ve vodě našla kamarádku, na dece se už vůbec neukázala, a na svou růžovou limonádu dočista zapomněla. 
A v jednu chvíli se stalo, že jsem na dece zůstala jenom já a Nina, která se na mě prosebně otočila:
„Myslíš, že když tu Lena není, tak bych mohla trochu limonády ochutnat?“

A protože si myslím, že drobné ústupky vyplývající z aktuální situace nemohou na charakteru dítěte udělat žádné velké šrámy, tak jsem svolila:
„Tak jo, trochu se napij. Ale nebudeme to Leně říkat.“
Okamžitě mi před očima vyvstala potenciální možná scéna, kdyby se to Lena dozvěděla, a tak jsem vyhodnotila, že tohle bude nejmenší zlo. Nejsem žádný soudce, ani jejich matka, abych u rybníka řešila, kdo se má jak chovat. Já si chtěla jen užít hezké odpoledne. Takže asi tak.

A bylo to v pohodě. Nina si uspokojeně trochu cucla a v láhvi jako by vůbec neubylo. Rozhodně ne tolik, aby to Lena vůbec mohla poznat.

Odpoledne uteklo a my se začali chystat k odchodu. Zavolali jsme na Lenu, ta se rozloučila se svou novou kamarádkou, vyměnily si telefonní čísla a slíbily si, že hned jak přijedou domů, tak si napíšou.


A v tu chvíli se to stalo.
Malá Nina se významně postavila před Lenu a velmi vážně a přesvědčivě, až hrdinsky řekla:
„A já jsem se tvé limonády vůbec nenapila!!!“

Lena tomu nevěnovala pozornost, myslela si na svou kamarádku, limonáda pro ni ztratila důležitost. 
Jenže já jsem právě naopak zpozorněla.
A najednou mi došlo, že to co Nina udělala, je vlastně velmi typický jev.
A vůbec nemyslím na nějaké drobné dětské šarvátky. Je to jev typický napříč celou společností.

Nina na podporu toho, že chtěla obhájit svůj nekalý čin, přehnala svou reakci!
Protože, kdyby se skutečně vůbec nenapila, tak by neměla potřebu o tom mluvit a někoho o své poctivosti přesvědčovat.

Když je totiž poukazování na svou ryzost, pravost a čestnost příliš velké, až přehnané, tak pravděpodobně vůbec nebude pravdivé.
Kdo moc zdůrazňuje, že něco neudělal, tak opak bývá pravdou.
Kdo moc přehnaně říká, jak je poctivý, tak ten má možná nejvíc nakradeno.
Kdo moc přesvědčuje, jak někoho miluje, zřejmě potřebuje o svých citech nejvíc přesvědčit sám sebe.
Co se moc honosí tím, že je to pravé a originální, tak to možná také nebude úplně pravda.
Protože, kde je opravdovost, tam není třeba o tom přesvědčovat.
Pravda nepotřebuje o své pravdě hlasitě vykřikovat do světa.
Pravda jen tiše existuje.

 

 

%d blogerům se to líbí:
close-alt close collapse comment ellipsis expand gallery heart lock menu next pinned previous reply search share star